Strýček Hugo již 10 let kouká na svět z voblaku

Tomáš "Hugo" Běhounek se narodil 1. listopadu 1949. Po strastiplné sestě mezi školními lavicemi, za kterých učitelky deskriptivní geometrie tloukly hlavou do rohu skříně za úpění "Běhounek, poloha nárožní", se jeho koníčky rozdělily mezi kolejovou dopravu, chemii, jeskyňaření a turistiku. Kolejové dopravě holdoval jako přítel vlaků a tramvají a studentský průvodčí. Turistice se věnoval v dejvickém sokole. Chemii pěstoval v Ústředním domě pionýrů a mládeže Julia Fučíka v tzv. chemické sekci. Z členů chemické sekce se péčí manžela vedoucí, Marcely Novotné, Jindřicha, zvaného Medvěd a později UFON, během roku 1965 stal jakýsi "zálesácký" oddíl, který se v roce 1966 registroval jako oddíl Svazarmu (Svazu pro spolupráci s armádou), kde Ufon pracoval. Zálesácký oddíl se pak na přelomu roku 67/68 registroval jako jeden ze středisek Svazu junáků zálesáků, první skautské organizace otevřené v roce 1968. Hugo byl člen tohoto oddílu/střediska od 4. 9. 1966; za "člena" byl po slibu přijat Ufonem ve Stráži na vodě v červenci 1967. Absolvoval námořní školu v Pucku (68), vodáckou lesní školu (69), vůdcovský kurs (69), vůdcovskou zkoušku složit nestihl. Zelený ruský turisti to nějak tenkrát neměli rádi. Po opětné inkorporaci skautského střediska do lůna Svazarmu s činností s dětmi nepřestal a naopak věnoval se jí přímo fanaticky. Z legrace jsme říkali, že náš svazarmovský spolek je náš klub.
     V šedesátých letech se jeho zájem o chemii transmutoval do studia na VŠCHT. Zde ho nezajímalo nic než chemie sama a tak ho po nezdařených pokusech udělat některé nechemické zkoušky, vyhodili. Pracoval u Dopravních podniků, v Akademii věd a dále studoval. Zvolil školu, do které to měl z domova nejblíž - Vysokou školu zemědělskou v Suchdole. Protože jezdil s "klubem", na tramvaji a dělal všechno možné, zase ho hnojaři vyhodili. Antož mu těch mnoha let na škole bylo už líto, nenechal se odradit a dostudoval (způsobem spíše korespondenčním) na VŠZ v Budějovicích a stal se inženýrem. Mezi tím se oženil, rozvedl, oženil a přivedl na svět tři potomky. Stihnul prodělat podivnou nemoc, kdy se složil na táboře, v nemocnici s nim nevěděli co a tak ho poslali do Prahy. V Praze ho rozřízli od krku až po pupek a nic nenašli. Ze zlověstným mručením mu pak nařídili přísnou dietu a sdělili mu, že do roka umře. Přelstil je. Ještě do nemocnice mu začal Ras nosit lahváče a salám. Hugo pak chvíli dietu držel (i na čundrech vařil na teflonu a vodě) a pak si jednou otevřel lednici u nás na Šmukýřce a zeptal se: "můžu si vzít trochu sádla?". Vzal si a na dietu se vyflák. Žil pak mnoho let.
     Fanatická práce pro klub byla příčinou nejen jeho asi dvanáctiletého studia na vysokých školách v Čechách (sám říkával, "žádnej rychlokurs"), rozpadu jeho prvního manželství, vzniku jeho manželství druhého ale i toho, že se stal známým v kruzích pracujících s mládeží nejen v Praze. To, že skautskou lilii na košili nahradila kompasová střelka s "uzlem přátelství" na jeho zanícenosti mnoho nezměnilo. Pracoval s dětmi, organizoval tábory, vody, kursy a mnoho dalšího. V sedmdesátých a osmdesátých letech se dokonce podílel na vedení tří "řádných" lesních škol (jejich řádnost spočívala v tiché či hlasitější podpoře a účasti člověka zvaného Šram (Škaroupka Břetislav), takto Moravského vůdce Lesních Škol Českého Junáka a dalších škautů). To už nebyla legrace. Schizofrenií bylo, že za škautskou činnost ve Svazarmu, pod vedením stranických orgánů, Hugo, člověk, který při oslovení "soudruhu" odpovídal: "ne, soudruhu ne, dneska 'sem ešte nic neukradl", člověk, který házel dlažky a šrouby na milicionáře z barikád v roce 68, dostával jednu medaili za druhou. Skutečně patřil k nejlepším a nejobětavějším vedoucím mládeže. Hugo rozdával dětem skutečnou radost ze života a některé "děti" vzpomínají dodnes, jak je Hugo nechal řídit i pražskou tramvaj.
     Chvíli před plyšovým převratem začal mít potíže. Doktoři ho odoperovali na mozkový nádor a když už byl OK a když už plánoval další vodu, dostavila se pooperační komplikace a Hugo 26. srpna 1989 náhle umřel. Plyšovýho převratu se nedočkal.

   Na každoroční připomenutí Huga a ostatních kamarádů (Rasa, Ufóna, Šrama, Zdeňka, .... ) jsme pojmenovali tradiční Dobříš (Pochod Velkého Dobříše), takto Branný azimutový dálkový pochod, jako Hugův memoriiál. Chodíme ho tradičně (pokud se nedomluvíme jinak, třeba kvůli májovým volnům a vodě) poslední neděli v dubnu. Od tohto přejmenování v roce 1996 se pochodu na trase Dobříš - Praha, který končí většinou ve Všenorech či Řevnicích, scházívá tak na 40-50 věrných pamětníků, lidí, dětí, psů a jiný pakáže. Na fotografii je pak sám strýček Hugo na I. Historickém Dobříši jako jeden z "otců zakladatelů". (S ním sou na obraze, nahoře odleva, Láhvín, Jirka, dole pak Pavel, Fanýs a Hugo.) Pro plánovací data, podívejte se na program Vyšehraďáků - http://www.vysehrad.org/ . Přiďte příště!

    Strýček Hugo je pro všechny, kdo ho znali, nehasnoucím symbolem nezištnosti, přátelství a kamádrádství. O to víc nás všechny mrzí, že tady nemůže být s námi. Ikdyž i to má háček. Co by asi Hugo řekl na to co se u nás děje v politice, jak stát pečuje o děti a mládež a podobně. Asi by měl radost, že se může zase cestovat a vzpomínal by na veselý výlet s 5$ do SRN v září 1968, kde jsme se péčí kamarádských studentů napájeli dubovým pivem. Měl by radost z toho, že z jeho odchovanců v klubu jsou učitelé, inženýři, řemeslníci a vůbec řádní lidé. Učil je svým příkladem i filosofií, že poctivý život (sice vypadající jako hloupost) je lidskou devizou ze které se neslevuje. Viděl to někdy po svém, ale myslel to poctivě. Měl by radost, že se může spolkařit jak kdo chce, ale asi by mu vadilo, že o to rodiče dětí nemají moc zájem a děti často také ne. Předpokládám, že by se ale nenechal odradit a jezdil s dětma dál. Asi s nima jezdí i na nebeskym voblaku, hází dolů halířový mince, kouká na nás, chechtá se až z toho voblaku padá a vymejšlí nějakou ptákovinu aby namích' šéfy. Odešel před deseti léty a zanechal po sobě díru, která se nikdy nezacelila. Tak tam nahoře, ty stará pasto, pěkně ty líný háčky natři pádlem! Rozesmátý ksiftiky dětiček budou tvojí odměnou.

     Jeho romantická duše poslouchá poslední píseň:

A tak odplul z říše světla,
     slávou záře od západu,
          v purpurovou mlhu noci.

Ve svém prostém člunu z břízy,
     přes tu čistou jasnou vodu,
          na Ostrovy vyvolených.

Do království říše temnot,
     slunce zlatí temnou cestu,
            na onen svět - z kruhu lidí.

doktorskej